Které prase to nechalo takhle špinavé – aha, to jsem byl asi já. Hm, no tím hůře. Tlačím na kartáč a přidávám tekutý prášek, dokud se vnitřek nerezového inkubátoru neleskne jako zrcadlo – na zítřek to musí být vypulírované jako vodovodní kohoutek v interhotelu. Domů jedu samozřejmě pozdě, odemykám tiše a kradu se po špičkách, abych se vyhnul domácímu vytýkacímu řízení. Povedlo se, zachumlávám se do peřin, ale spím tak napůl. Ráno, ještě než začne svítat, se ale probouzím a v hlavě mám stejný pocit, který mívám 16. dubna. Posadím se, mžourám na hodinky a v hlavě mi běží: jak můžeš takhle vyspávat, když ryby čekají?
Auto s pstružími jikrami je již určitě na cestě. Krátký pohled do mobilu pro kontrolu, Jirka sdílí svoji polohu v mobilní aplikaci, a tak vidím, že právě sjíždí z dálnice na Prahu. V chladícím boxu se pod kyslíkovou atmosférou v uspávajícím rytmu pohupují tisíce oranžových skleněnek – jiker pstruha obecného.
První zastávku představuje Únětický potok. Uf, jsem tu první. Postupně vytahuji inkubátory z auta a začínám na ně lepit informační cedulky ve třech jazycích – aby si každý mohl přečíst, že v každém inkubátoru spí přes tisíc malých spáčů a nechtějí být rušeni.
V rychlém sledu přijíždí Petr, Filip a Láďa, na poslední chvilku vyskakuje z auta trojčlenný televizní štáb Honzy „Yettiho“ a pak už štěrk parkoviště křupe pod koly přepravního auta s jikrami. Jiří se usmívá a sděluje své zážitky z cesty a z letošní inkubace jiker na Kamenici.
K vodě se stěhujeme jako malá armáda, jeden by nevěřil, co je k tomu potřeba krámů – každý táhne to svoje – inkubátory, box s jikrami, konvička na prolévání jiker, kyblíky, izolepy, cedule, šňůry na vyvázání, hadičky, síťky, náhradní matičky, broďáky, stativy, foťáky a kamery na zachycení jedinečné akce.
Kopaninský potok má letos málo vody a chovná horní část Únětického potoka byla loni těžce zkoušena během rekonstrukce břehového opevnění, takže letos budeme dávat inkubátory níže, přímo do revíru.
Postupně slézáme po strmých březích do potoka a každý se ujímá „svého“ úkolu. Jeden inkubátor už plave na vodě, druhý se instaluje o 200 metrů níže. Oranžové zlato pstružích jiker plní inkubátory. Ještě pevně přivázat kotvící šňůry s ocelovým jádrem, utáhnout křídlové matky na víkách inkubátorů, a už se překotně hrabeme z vody ven a spěcháme k autům. Půl hodinky se motáme skrz příkladně zacpané dopravní tepny hlavního města, abychom se přiblížili k další zastávce, kterou je Radotínský potok.
Nevěřím vlastním očím – malá odstavná plocha praská ve švech, je tu 10 aut, kolem postávají hloučky rybářů v družném hovoru. To je dobře, k rybaření patří i sociální aspekt, je to činnost sdružující lidi různých profesí a věku. Přišli mladí i staří, každý chce osvěžit oko pohledem na ryzí oranžovou nádheru, kterou rychle nabíráme z chladícího boxu do přepravní nádoby. Honza to nakonec stihl, po poradě v práci vyrazil k vodě šturmem, Václav je tu, Pepa právě natahuje lováky, šestnáct nás bude. To je dost, proto se rozdělíme – první skupina rychle vyráží pěšky proti proudu a razí si cestu hustou vegetací směrem k místu, kde již několik dní plave předem připravený inkubátor, který zde o víkendu připravila předchozí výprava, zatímco druhá skupina se svojí porcí jiker odjíždí třemi auty směrem proti proudu na křišťálově čistý přítok, na kterém jsme našli malou tůňku tak akorát pro další inkubátor. Kryštof navíc přivezl roxory, abychom mohli šňůru vedoucí od inkubátoru dobře zafixovat do břehu. Jeden nikdy neví, může přijít velká voda, která prověří, kdo se poctivě připravil.
Nálada v týmu je výborná, a tak nám jde práce dobře od ruky. Karlovi svítí oči nadšením, je to takový příkladný „pstruží táta“, za pstruhy by i dýchal. Jikry dá do inkubátoru sám, tak náročný úkol by jinému nesvěřil. Jakmile jsou jikry založené v inkubátorech, scházíme se opět na parkovišti.
Někteří se loučí a spěchají na oběd, zbytek výpravy míří na Kocábu, kde letos tímto způsobem inkubujeme jikry poprvé. Nevíme, zda nám tento v podstatě největší pstruhový tok ÚSMP ukáže svojí laskavou tvář, ale proč to nezkusit? Inkubátor, jikry i brigádníci jsou k dispozici a v ústrety naší výpravě již míří Tonda, naše profesionální rybářská stráž. Také on přiloží ruku k dílu, protože mu na Kocábě záleží, vždyť právě zde rybářsky vyrůstal.
Vybíráme lidskému oku skrytý ohyb říčky, kam normálně rybářská noha nevkročí – tady budou jikry nerušeně odpočívat a místní starousedlíci je budou chodit opečovávat. Hlavně nezvířit kal, zkontrolovat uzavření víka a můžeme vyrazit zpět na parkoviště.
Zatímco na Kocábě pomalu uklízíme nářadí do aut, na 80 km vzdáleném Vlkánčickém potoce se něco chystá:
Tak jsou tady zase, volá mi hospodář ze Sázavy. Černé bestie, takhle nám to tady všechno sežerou, včera byli na Únětickém potoce. Nenažraní kormoráni se zvedli kdovíodkud, aby plenili naše vody, tohle nám ještě scházelo.
Zrovna připravujeme transport jiker potočáka na naše potoky, nevím, kde mi hlava stojí a teď mi do toho lezou ještě tihle neřádi. V tom se zamyslím. A co kdyby…co kdybychom vzali ještě trochu jiker navíc a zkusili je dát i na Vlkánčický potok? Berme to jako příležitost. Jasně, letos vysadíme více potočáka, na příští rok budeme mít schválenou výjimku na odstřel černokřídlých černokněžníků a pak tak si připravíme šanci na lepší časy. Chutě do toho, jen neztrácet čas…
Hned zvedám telefon a volám na generální štáb ÚSMP panu Vintrovi, jestli by prý nebyla nějaká ta jikra navíc na Vlkánčický potok. Nojo, vždyť nechci tolik, jikra přeci tolik nestojí. Známe se léta, teď jistě kouká do zarybňovacích tabulek, něco klepe na kalkulačce a pak rozvážným hlasem prohlásí: „Proč ne?“ Na nic víc nečekám, pokládám sluchátko a hned volám na líheň, přiobjednávám jikry, volám kamarádovi Jirkovi kvůli transportu a přemýšlím, kde vezmu další inkubační boxy. Mám štěstí, Jirka mi vytrhává trn z paty – prý má ještě nějaké inkubační schránky, co se zahrabávají do štěrku a kdybych se prý neurazil, mohu si je klidně pro letošek zapůjčit. Hurá, sláva firmě Beleco. Na nic víc nečekám a rozjíždím akci „kulový blesk“. Jirka pojede do Prahy s jikrami, na sjezdu z dálnice se potká s Honzou z MO Sázava, který tam shodou okolností blízko pracuje a předá mu inkubační schránky. Do líhně pro jikru už si Sázavští zajedou sami a na sobotu si sjednají brigádu, aby usadili inkubační schránky tam, kam patří – tedy na dno.
V sobotu se tedy zvesela vydávají k vodě, vedeni pradávným loveckým instinktem a nejzkušenějším členem výpravy, aby se ujali díla. Jeden nese krumpáč, druhý přepravku se schránkami, třetí jikry v PE vaku. Trochu kličkují mezi keři a za chvilku už stojí u peřeje, která tímto provždy vstoupí do rybářské historie MO Sázava a jednou se o ní možná bude psát v učebnicích, nebo místním muzeu.
Krumpáč se hbitě zakusuje do dna, světlý štěrk se rozestupuje, vzniká první jamka vhodná pro instalaci schránky. Plastovou naběračkou rozdělují jikry do jednotlivých schránek, tak, do každé zhruba 500 kusů, a teď zahrabat do štěrku. Práce ve studené vodě není žádný med, za chvíli jsou ruce červené jako vařený rak. Právě v těch chvílích cítíme skutečnou hodnotu rybího života, který teď nenápadně tepe v každé z těch oranžových kuliček na dně. Kdo se kdy podílel na vysazování jako my, má k rybě úplně jiný vztah. Váží si ryby, váží si vlastní práce, váží si práce rybářů, kteří se tu starali o potoky dávno před námi.
Ještě chvilku všichni tiše stojí nad místem, kde se před chvilkou kopalo a hrabalo. Voda už je zase čirá, potok spokojeně zurčí a tváří se, jako by se tu nic nestalo. Ale my víme! Dole ve štěrku spí tisíce budoucích pstroužků. Tak jim budeme držet pěsti – nebo raději ploutvičky?
S pstružím plůdkem je to jako s dětmi na základní škole – můžeme jen hádat, co z nich jednou vyroste. Vždycky doufám, že z některého z nich jednou bude takový krasavec, jaké pamatuji z černobílých fotek starých čísel časopisu Rybářství. Kropenatý mlíčák s hákem na spodní čelisti, který sídlí v tůni pod kořenem a nedá se přelstít žádnou nástrahou, a proto je věčný. Jen rybáři v sobě chovají plamének naděje, že třeba jednou poleví jeho ostražitost a z rozmaru uchopí právě tu jejich nástrahu.
Ten nepředatelný pocit, když se pravidelný pohyb nástrahy zastaví, jako kdyby jeden zasekl do dubu a v tůni se prohne obrovské rybí tělo, právě tenhle pocit přejeme sobě i všem ostatním rybářům co přijdou po nás.
Ing. Pavel Vrána, Ph.D. – ichtyolog ČRS, zástupce rybářského hospodáře ÚSMP
